Vítej poutníku

Daraijin Blog

Duben 2015

Nalezenec

29. dubna 2015 v 12:39 | Daraija |  Magický deník
Víte, co se může stát, když jdete v Prave vyhodit odpatky? Můžeze narazit na krabici, která se bude sama hýbat, vadávat podivné zvuky a ze které nakonec vyskočí štěně...ano to se stalo mě.

Nevím, proč se někdo rozhodl uštědřit tomu malému tvorečku tak krutý život, ale jsem vděčná, že jsem byla ve správný čas na správném místě, protože ten drobeček, by v krabici dlouho nepřežil.

A tak se naše rodinka rozrostla o dalšího člena, Jmenuje se Roxana je to dvouměsíční naháč a znamením je Ryba.




Přes řeku Styx

19. dubna 2015 v 9:25 | Daraija |  Magický deník
Vždycky jsem zastávala názor, že vyvolávání duchů je věc, se kterou by se nemělo zahrávat. Pokud s vámi duch chce komunikovat, udělá to. Tečka. Kdykoli se mě někdo na tohle téma zeptal, řekla, jsem, že sice spiritistickou desku mám, že jsem jí i použila, ale že duchy nevyvolávám. Dokonce jsem i řekla, že bych ducha nikdy nevyvolávala… No, asi sami víte co se děje, když řeknete kouzelné slůvko nikdy, záhy se dostanete do situace, kdy to, o čem jste byli přesvědčeni, že nikdy neuděláte, uděláte a přijde vám to mnohdy jako jediné možné řešení… proto se snažím ono slovo neříkat, ale stejně se ne vždy ubráním, jako tentokrát…

Ve svém, životě jsem už s pár duchy do kontaktu přišla, občas některého zahlédnu, když kolem nás prochází, někdy se u mě chvíli zdrží, jindy přijdou, aby se rozloučili… jen jednou jsem duchovi pomáhala odejít. Žádné z těchto setkání, nebylo cíleně vyvolané, prostě se stalo. Lidé se mě většinou ptají, jestli se bojím… chvíli ano, leknu se, ale když zjistím, že mi nebude ublíženo, strach ustoupí. Souhlasím s příslovím, že je třeba se bát živých, nikoli mrtvých.


Ovšem provést rituál, kdy ducha vyvolám, to je trochu jiný kafe… Pracovat v magii se záhrobím není legraci, není to nic lehkého a je na místě mít strach. Člověk jako jsem já, který se bojí tmy a pavouků, má z takového druhu magie dostatečný respekt na to, aby se do ní vůbec pouštěl, přesto jsem byla okolnostmi donucena, svůj strach překonat…

Průběh rituálu vám popisovat nebudu, jednak proto, že je nebezpečný a tím myslím opravdu nebezpečný, a také se až příliš dotýká mého soukromí… Bude-li někdo chtít takový rituál vykonat, způsob si najde. Jak možná někteří z vás postřehli, ztratila jsem poměrně nedávno někoho velmi důležitého. O to těžší pro mě rituál byl, chystala jsem se totiž vyvolat právě tuto osobu.


I když předem počítáte s tím, že to bude emočně velmi náročné, že pravděpodobně budete plakat a že vás to asi rozhodí, konečnému zážitku se vaše představy ani zdaleka nepřiblíží. Samotný rituál je, co se energie týče, velmi náročný, je třeba mít dostatečně silný magický kruh, klasický pro běžné rituály rozhodně nestačí. Nešetřila jsem ochrannými symboly a kruh byl trojitý. Bez schopnosti udržet štít i ve vypjatých situacích se do tohoto rituálu rozhodně nepouštějte. Kruhem chráníte své okolí, do něj otevřete záhrobí, a pokud nebudete mít dostatečnou vlastní ochranu uvnitř kruhu, nebude to hezký zážitek.


Důležité je také si zajistit klid, vyrušení během rituálu by se vám nemuselo vyplatit. Proto jsem rituál prováděla v noci. Do kruhu jsem umístila třináct svící a dvě černé jsem měla v kruhu. Pracovala jsem se spiritistickou deskou jen zpočátku, dokud ten, kterého jsem volala, nepřišel přímo do kruhu. Pak byla možná normální komunikace.


Je vhodné zajistit, aby svíčky měly nad sebou dost prostoru, protože mají tendence z ničeho nic vyšlehnout velkým plamenem. Přesto mi v kruhu byla celkem zima. Průběh rituálu byl pro mě osobně velmi silný a dramatický, jsem citlivá na emoce a energii obecně, ale tohle bylo to nejsilnější, co jsem kdy zažila…

Nelituji toho, že jsem se odhodlala provést tento rituál. Donesl mi to, co jsem potřebovala. Ujasnila jsem si několik věcí, znovu jsem slyšela hlas toho, kdo mi tak moc chybí, mohla jsem mu říct, co jsem nestihla… a především se rozloučit.


Ale jak to tak bývá, nic v životě není zadarmo a v magii už vůbec ne… je třeba počítat s daní, kterou si rituál vyžádá. Krom extrémního vyčerpání, neschopnosti usnout a bolestí hlavy, se může stát, že několik následujících dní, budete vnímavější vůči zásvětí, což může být občas nepříjemné, po správném uzemnění, které je velmi důležité, citlivost postupně vymizí. A pokud jste žena… je dost pravděpodobné, že po skončení rituálu začnete menstruovat, nebo, jste-li v cyklu, že bude menstruace velmi bolestivá…
S energií, která se po rituálu vrátí, je třeba počítat a nepodcenit následnou očistu sebe i místa, kde se rituál konal…



Pamatujte ale, že pro vyvolání ducha, musíte vždy mít pádný důvod! Chtít se rozloučit nestačí, jakkoli palčivá ta potřeba je, věřte, že o tom něco vím… Já jsem díky tomu, našla klid a sílu jít pryč od břehu… je třeba myslet ale také na to, zda stejný klid, najde i zesnulý…

Píseň pro Zuzanu

6. dubna 2015 v 22:09 | Daraija |  Povídky
Čistě náhodou jsem v počítači našla jednu svou zapomenutou povídku, psala jsem jí asi před rokem dvěma, když se v našem městečku konaly letní slavnosti.

Bylo ráno jako každé jiné, stála jsem ve stínu letitého dubu a dívala se, jak ospalé slunce pomalu vychází na oblohu, zatímco Lisy, má krysařice, vykonávala svou ranní potřebu. Paprsky slunce mě zašimraly na nose a já si pomyslela, že dnešek bude jistě krásný. Bylo přeci léto a obloha bez jediného mráčku, mohl by být lepší den pro oslavu založení našeho města? Letní rána mají vždy potenciál plný naděje. Některé však zbytečně, jako to dnešní, to jsem ovšem zatím nevěděla.
Oslavy založení města se konaly každoročně v místním parku. V jediném parku, který ve městě máme a kterému se pořád dá říkat park. Přípravy vypukly už včera večer, takže bylo celé okolí parku uzavřeno. Chystaly se stánky s pečenou kukuřicí, medovinou a voňavými trdelníky a samozřejmě pivem. Copak by mohla být slavnost bez piva? Zjevně ne.
Já a Lisy, jsme přesně hodinu před zahájením slavností, vyrazily do parku. Zahájení jsem na tom všem měla nejraději. Bylo takové slavnostní a člověk se dozvěděl, jaký program byl přichystán. Do té doby se vše drželo v tajnosti. Překvapení bylo hlavním heslem oslav. Hned po pivu zadarmo, ovšem.
Zaplatila jsem za sebe i Lisy, která dostala psí slevu, a zamířila k pódiu. Bylo něco po třetí hodině, takže se venku stačilo udělat už pořádné vedro. Byla jsem vděčná za své žluté tílko a šortky. Moderátor slavnosti se objevil na pódiu a všechny nás přivítal. Po obvyklém úvodním slově, které bylo už pět let na chlup stejné, nám přestavil program. Ten se naštěstí rok co rok měnil. Ačkoliv struktura zůstávala stejná. Obvyklé dětské hry, soutěže v pití piva a hodu diskem zaplňovaly celé odpoledne. K večeru jsme se ovšem mohly těšit na koncert kapely Černí psi a vystoupení velmi populárního zpěváka, kterého jsem vůbec neznala. Letos tedy hudebním překvapením příliš nenadchly, tedy minimálně mě ne. Přemýšlela jsem, že snad tentokrát ani večer nepřijdu, ale pak jsem zaslechla rozhovor dvou žen, co stály přede mnou. Podle toho co říkaly, byly Černí psi roková kapela, která to umí pořádně rozbalit. Sice je neznám, ale třeba mě příjemně překvapí.
Postavila jsem Lisy na zem a šla jsem se porozhlédnout po stáncích. Obvykle se tady krom nezdravého leč lákavého jídla, dá najít i několik stánečků místních umělců, kteří prodávají od obrazů až po náušnice. Loni jsem si tam pořídila překrásný dřevěný náramek a rok na to obraz, který mi visí v ložnici. Prošla jsem kolem stánku s pečenou kukuřicí a narazila na první poklad. Velmi milá paní středního věku prodávala hliněné sošky. Zalíbila se mi jedna, která vyobrazovala malého psíka, vypadal úplně jako Lisy. Cena byla sice trošku přemrštěná, nakonec se mi ale podařilo s paní domluvit a sošku jsem si koupila. Už jsem úplně viděla, jak se bude krásně vyjímat na poličce vedle Lisyina pelíšku.
S prvním úlovkem jsem procházela dál a prohlížela si všechny ty drobné věcičky. Nic dalšího mě neoslovilo natolik, abych si to koupila a tak jsem se rozhodla, že si dojdu pro trdelník. Stánek byl až na druhém konci parku a já cestou potkávala hloučky lidí se svými ratolestmi i pár známých pejskařů. Než jsem se ke stánku dostala, byla tam pěkná fronta. Není divu, trdelník je prostě trdelník. Byl tak dobrý, že by si zasloužil lepší název. Postavily jsme se tedy s Lisy do fronty a já zatím v kabelce začala hledat drobné, abych pak zbytečně nezdržovala. Což se, jak se za chvíli ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Byla jsem tak zaměstnaná obsahem své kabelky, že jsem prostředí kolem sebe vůbec nevnímala, a tak jsem si nevšimla muže v černým slunečník brýlích, který se hnal uličkou nedívaje se napravo ani nalevo, natož pak pod nohy, kdybych si ho bývale všimla, vzala bych Lisy do náručí. Jenže já si ho nevšimla a on si zase nevšiml Lisy.
Naštěstí uskočila dostatečně včas, takže jí přišlápl nohu jen mírně. Na to aby začala vřískat, jako by ji právě přejel tank, to ovšem stačilo.
"Zatracenej pes," zamumlal ten chlap, když se po něm lidé začali otáčet.
"Dávejte sakra pozor, kam šlapete, málem jste jí rozdrtil nohu!" vykřikla jsem na něj a vzala vřeštící Lisy do náručí.
"Neviděl jsem jí,"
"A to má být omluva?!"
"Je hrozně prťavej!" rozhodil rukama.
"Je to holka," otočila jsem se k odchodu a na trdelník dočista zapomněla. Nechtěla jsem riskovat, že nějakej další hromotluk Lisy zašlápne a tak jsem ji odnesla domů. Nově zakoupenou sošku jsem dala na předem vybrané místo a rozhodla se využít čas, který mi zbýval do začátku koncertu čtením. Než jsem se však dostala ke třetí stránce, zazvonil mi telefon. Julie, má kamarádka z práce, se ptala, jestli s ní půjdu na koncert Černých psů. Souhlasila jsem, chtěla jsem tam jít tak i tak, alespoň nepůjdu sama večer domů. Chtěla jsem se s ní domluvit, že ji hodinu před koncertem vyzvednu, ale ona trvalo na tom, že musíme jít hned, abychom si zabraly místa vepředu. Jak se ukázalo, byla jejich velká fanynka.
A tak jsem se během hodiny ocitla znovu v parku, tentokrát už bez Lisy. S Julií jsme si šly stoupnout dopředu, kde touhle dobou ještě nikdo jiný nestál. Podle Juliiných slov se to ale vyplatí. Nehádala jsem se. Asi po půl hodině jsem znovu dostala chuť na trdelník a protože Julie odmítala své místo opustit, vydala jsem se pro něj sama. Fronta už nebyla tak velká, takže jsem se během chvilky vracela se dvěma voňavýma dobrůtkama. Donesla jsem je k Julii a rozhodla se zajít ještě pro pití. U stánku jsem koupila dvě červené limonády, kelímky byly téměř vrchovaté a tak jsem se s nimi velmi pomalu otáčela, aby je náhodou nerozlila. Nebylo mi to ovšem nic platné. Přímo za mnou totiž stál muž s černými brýlemi, který předtím málem zmrzačil Lisy. Jakmile jsem se otočila, byla srážka nevyhnutelná a jako by toho nebylo málo, veškerá červená limonáda skončila na mém žlutém tílku.
"Děláte to snad schválně!" rozčílila jsem se a odhodila prázdné kelímky na zem.
"Omlouvám se, koupím vám nové."
"Raději se ode mě držte dál!" mávla jsem rukama, abych z nich oklepala lepivou tekutinu a odpochodovala jsem nakvašeně za Julii. Ta mě přivítala udiveným pohledem.
"Neptej se," řekla jsem nevrle "Musím se jít domů převlíknout, drž mi místo."
"Dobře," přikývla a jen stěží potlačovala smích. Nechápu, čemu se smála. Moje dřív žluté tílko bylo celé červené, navíc se na mě lepilo a ukazovalo tak, co mám pod ním. Tak jo, možná že to trochu vtipný bylo.
Doma jsem se bleskově převlékla, tentokrát jsem zvolila černé tričko a riflové kraťasy. Když jsem se vrátila do parku, stálo před pódiem tolik lidí, že jsem na Julii už ani neviděla. Začínala jsem se s obtížemi prodírat davem a nakonec se mi podařilo vybojovat si cestu až k ní. Stály jsme úplně vepředu a měly tak dokonalý rozhled na celé pódium. Doufám, že ta kapela, bude za dnešní patálie stát.
"Co vlastně ti psi hrajou?" zeptala jsem se Julie, zatímco na pódiu pobíhalo několik mužů s aparatůrou a kabeli.
"Copak ty je neznáš?"
"Ne," přiznala jsem se provinile "Měla bych?"
"No to bych řekla! Hrajou už pět let a jsou skvělý! Určitě budeš znát alespoň Ranní touhy, nebo Chcíplej vlak?"
"Bohužel," zavrtěla jsem hlavou.
"Chcíplej vlak určitě znáš, možná jen nevíš, že se to tak jmenuje." Pochybovala jsem, že písničku s takovým názvem znám, i jestli ji vůbec chvi slyšet. To už ale Julie začala broukat melodii a po chvíli přidala slova. Když zpívala refrén, přidalo se k ní několik lidí, co stáli nejblíže k nám, a já ke svému podivu zjistila, že ji skutečně znám. Hráli ji v rádiu každou chvíli a vlastně byla, i přes svůj název, vážně dobrá.
Pomalu se setmělo, když na pódiu dolaďovali souhru všech nástrojů a mikrofony. Konečně bylo všechno nachystáno a já se už vážně těšila, až tuhle kapelu uslyším hrát naživo. Moderátor přišel na pódium, aby nám oznámil, kdo pro nás bude dnes večer hrát a že autogramiáda bude po skončení koncertu vzadu. Jeho slova doprovázel hlasitý aplaus natěšeného publika. Pak se zhasla světla a nebylo vidět vůbec nic. Jen díky tomu, že jsme stály úplně vepředu, jsem si všimla siluet jednotlivých členů kapely, jak se chopili svých nástrojů. Hudba začala hrát pomalé tóny a mírné světlo ozářilo pódium, takže nebylo na kapelu téměř vidět, což ještě víc umocňovalo atmosféru písně.
Když se u mikrofonu objevil zpěvák, uznale jsem pokývla hlavou. Měl krásně zbarvený hlas, trochu nakřáplý, což bylo, jak pronesla Julie, velmi sexy. Nemohla jsem nesouhlasit, zvlášť, když i samotný zpěvák byl sexy. Neviděla jsem mu sice do tváře. Ale i to málo co vidět bylo, rozhodně stálo za koukání. Byl vysoký, hodně vysoký, tak metr devadesát minimálně, a zpoza černého trička mu vykukovaly vyrýsované svaly na rukou. Měl na sobě kožené kalhoty, které sváděli k hříšným myšlenkám, a byl bos.
Tóny písně na okamžik utichly, byl slyšet jen jeho chraplavý hlas. Pak náhle hudba začala naplno hrát a dech nám sebral strhující refrén. V ten samý okamžik se pódium plně osvítilo a já zahlédla jeho tvář. Šokem jsem otevřela pusu a přestala dýchat. Ačkoli už na sobě neměl sluneční brýle, poznala jsem v něm muže, který mi přizabil psa a polil mě limonádou. Muže, na kterého jsem křičela před tolika lidmi. Už chápu proč na nás tak zírali. Seřvala jsem frontmena kapely Černí psi.
Pevně jsem se chytila zábradlí, které nás udržovalo v dostatečné vzdálenosti od pódia, abych úlekem neomdlela. Stála jsem úplně vepředu, navíc veprostřed. Co když mě uvidí?
"Tenhle chlap mě polil pitím," zakřičela jsem Julii do ucha, aby mě přes hluk kapely slyšela. "Petr Vít? Ten zpěvák? To těžko."
"Vážně! A já ho přede všema seřvala,"
"Myslíš, že by šel jen tak mezi lidi? Určitě by ho někdo poznal a něco řekl. S někým sis ho musela splíst."
Znělo to celkem logicky a tak jsem svou paniku opustila a vychutnala si píseň i pohled na něj. V obličeji byl vážně hezký, ten muž v černých brýlích tak hezký nebyl a navíc určitě neměl na ruce vytetovaného dobrmana. Toho bych si přece všimla.
Píseň dohrála a dav včetně mě začal šílet. Byly vážně skvělí.
"Děkujem," zakřičel do mikrofonu "Jsme moc rádi, že jsme mohli přijet zahrát na počest založené vašeho krásného města." Publikum jásalo a já ztuhla. Ten hlas. Zdálo se mi, že je až moc podobný tomu co říkal, že mi koupí nové pití.
"Musím se přiznat, že jsem se na sever naší země vážně těšil. Zvěsti o kráse zdejší přírody jsou téměř legendární, stejně jako zvěsti o kráse vašich žen. Přiznávám, že to druhé mě lákalo víc. Nevím, jestli je to pýchou, kterou jsem za těch pár let, co hrajeme, získal, nebo něčím jiným, ale nabyl jsem dojmu, že budu mít úspěch u každé ženy, kterou oslovím. A že já je oslovuji rád." Blýskl úsměvem a dívka po mé pravici málem omdlela. "Přiznávám, že za přízeň u něžného pohlaví vděčím především kapele, nebýt jí, asi by po mě neštěkl pes. A tak by mě ani ve snu by nenapadlo, že až potkám ženu, která mi vyrazí dech, nebudu mít v kapse nic, čím bych zapůsobil. Mé jméno obvykle působí za mě. Okolnosti jsou ovšem někdy proti vám a tak se nepodaří udělat první dojem, zvlášť, když nejste připraveni, že k nějakému dojmu vůbec dojde. Prohnal jsem se kolem oné krásky tak neomaleně, až jsem nechtíc přišlápl jejího psa. Na mou obranu, byl opravdu malej, skoro nešel vidět," publikum se rozesmálo a já vytřeštila oči "Ona dívka na obranu svého psího kamaráda upustila několik nelichotivých poznámek na mou osobu. Než jsem stihl situaci zachránit, zmizela. Říkal jsem si, kámo, tak tohles vážně posral. Asi se vesmír nade mnou slitoval, či co, protože já tu dívku potkal znovu. Stála u stánku s pitím, byl jsem připravený jít za ní a veškerou škodu napravit. V hlavě jsem si připravil slova a tak trochu jsem doufal, že si všimne, kdo jsem, a tím se to celé udobří. No," zasmál se a já se přikrčila u zábradlí "úplně podle mých představ to nevyšlo. Otočila se ve stejnou chvíli, kdy já přistoupil k ní, a v rukou držela dva kelímky s limonádou. Ano, hádáte správně, nechtěně jsem jí celou polil. Aby toho nebylo málo, ani mé jméno mě nezachránilo, krásná neznámá očividně netušila, kdo jsem a pokud ano, bylo jí to fuk, zahrnula mě další vlnou nadávek a opět utekla. Nemám to já smůlu?" Julie se na ně udiveně podívala, nejspíš ji přišlo divné, že je má historka podobné té jeho a nebo také to, že se krčím u zábradlí.
"Vážně jsem nečekal, že mě na severu čekají takové zážitky!" konečně začali znovu hrát a já se odvážila postavit. Kolem bylo plno lidí, určitě si mě nevšimne. Zazpíval tři písničky a ani jednou se nepodíval naším směrem. Ulevilo se mi a přestala jsem se bát, že mě objeví. V půlce té čtvrté se ale na chvíli zarazil a zadíval se na mě. S úsměvem na rtech zpíval dál. Chtěla jsem utýct.
"Víte jak se říká, že když něco hodně chceme, osud nám to přinese?" zeptal se publika, když dospíval "Asi jste kouzelný kraj, protože tady u vás to funguje." Seskočil z pódia a zamířil ke mně. Polekaně jsem se otočila, neměla jsem ale kam utéct, všude kolem mě bylo plno lidí. "Osud mě a krásnou neznámou znovu svedl dohromady," přistoupil ke mně a zvesela se usmál "Neutíkej," zašeptal "Já si tě najdu," dav propukl v šílenství a já zrudla jako rak.
Koncert pokračoval normálně dál. A já po celou dobu cítila jeho pohled. Jako by zpíval jenom pro mě. Bylo to kouzelné a znervózňující. Několikrát seskočil dolů, aby mě mohl přijít pohladit po ruce. Ptal se mě na mikrofon, jak se jmenuju, ale já neodpovídala. Nelíbilo se mi, že je z našich námluv šou, nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti.
Věnoval mi dvě písničky a po koncertě poprosil publikum, aby mě nenechalo utéct. Už jsem se o to ani nesnažila. Když ke mně pak přišel, na tváři mu hrál úsměv a jeho oči se třpytily upřímným zájmem. Několik lidí zůstalo stát kolem mě, aby jim nic z toho neuniklo.
"Teď už mi jméno prozradíš?" zeptal se tiše.
"Jsem Zuzana," špitla jsem a stydlivě jsem sklopila zrak.
"Petr," představil se mi podáním ruky "Myslíš, že by ode mě bylo moc troufalé, pozvat tě na skleničku?"
"Já alkohol nepiju."
"Džusu," dodal pohotově.
Otevřela jsem pusu, abych odmítla, ale kdosi z publika vykřikl, ať nejsem blbá a jdu a mě došlo, že má ten někdo pravdu. Slavnej krásněj zpěvák mě zve na skleničku, to se přece neodmítá. Přikývla jsem "Džus bych si dala,"
Usmál se a jedním plynulým pohybem mě zvedl přes zábrany na svou stranu. Chytil mě za ruku a odvedl od davu pryč do soukromí…
Možná že den se svým potenciálem nelhal…

69.díl : Zpět k točení

5. dubna 2015 v 16:46 | Daraija |  Youtube seriál Čarodějnictví v praxi
Mé technické trable už znáte a protože jsem i technický antitalent, zjistila jsem teprve nedávno, že můžu točit i na mobil, tak jsem uskutečnila experiment. A protože ohlasy byly pozitivní... jde se točit na mobil.

68.díl : Dálková komunikace

5. dubna 2015 v 16:43 | Daraija
Tento díl byl původně v plánu na jiný termín, ale protože mi odešel foťák a tohle byl poslední předtočený díl... je tady.
Povíme si v něm jakým způsobem můžete kontaktovat své čarodějné známé, aniž byste museli použít mobil nebo internet.


67.díl : Doplňky oděvu

5. dubna 2015 v 16:40 | Daraija |  Youtube seriál Čarodějnictví v praxi
První díl z nového prostředí, tentokrát o doplňcích vašeho rituálního oděvu. Povíme si o významu čelenek, šperků i jiných méně známých okrasách, které můžete při rituálech využít.


66.díl : Nový magický koutek

5. dubna 2015 v 16:37 | Daraija |  Youtube seriál Čarodějnictví v praxi
Vím, že prostředí kumbálku se většině z vás líbilo, i já ho měla ráda, ale změna je život a tak jsem si vytvořila nový prostor pro své magické pomůcky. Zatím mi vyhovuje víc, než kumbálek, kde bylo občas přece jen trochu těsno. Přesto kumbálek stále zůstává v mé okupaci, ovšem už v něm pouze uskladňuji bylinky, svíčky a věci, které není třeba mít neustále po ruce. Takže pokud jste zvědaví, jak můj nový magický koutek vypadá, koukněte se na video =)


Březen - Velekněžka a Věž

2. dubna 2015 v 21:56 | Daraija |  Rok Tarotových milenců
Tentokrát bez obrázku


Krásná i svůdná já umím být,
vím, jak správně potěšit,
o radu vždy srdci říkám,
proto málo smutkem vzlykám.

Přináším zkázu, zmar a šok,
podrazím hravě tvůj další krok,
jak úder blesku vcházím já,
těžko se přede mnou bránit dá...

Růžové brýle jsi mi z očí vzal,
mé srdce bušící ve dví rozedral,
lhala mi má intuice,
nechci tě vidět už nikdy více!