Nerada píšu o svém soukromí, ale čas od času mám potřebu napsat o něčem, co potřebuji určitým způsobem zpracovat, většinou takové články ani nezveřejním a zmizí kdesi v hlubinách mého počítače. A i tento článek, nebo jeho předchůdci, měly stejný osud, přesto jsem se rozhodla pustit kousek ze svého nitra na svobodu...
Proč? Protože se tohoto tématu častokrát mé okolí dotkne, aniž by o tom vědělo, a mně to pak působí zbytečnou bolest. Protože když se mě lidé ptají: -Jak se máš?"- stojí mě moc sil odpovědět- "Dobře, co ty?"- když se tak vůbec necítím. Protože svému okolí často připadám divná, že je se mnou něco špatně a oni nevědí co, ani proč. A v neposlední řadě taky proto, že mlčet o tom, mě bolí ještě víc...
Rok Dřevěného koně, rok 2014, byl... velmi náročný rok. Zdálo se, že mi toho hodně přinese, místo toho, mi skoro všechno vzal... Měla jsem cíl, za kterým jsem šla a těšila jsem se, že se můj život spojí s jiným a společně začneme vytvářet svůj vlastní rybníček s rákosím. Přes všechny obraty Kola štěstí jsem několik měsíců věřila, že se mé sny splní... Ale pak přišel ten osudný druhý červnový den a můj život se ponořil do temnoty, když se oba mé sny roztříštily na prach.
Nejslunnější část roku pro mě zčernala a můj život se přepnul do módu "jak přežít další den". Měsíc jsem skoro nevycházela z domu... pak jsem pomalu začala získávat odvahu a vycházela jsem stále častěji. Ustrnula jsem kdesi v hlubinách, kde čas neexistuje, kde je jen bolest a prázdnota, ale život kolem mě šel dál a nehodlal na mě čekat ani chvíli. Nechala jsem se jím unášet...
A pak jsem se vrátila do školy a musela jsem začít normálně fungovat. A když musíš, tak musíš. A tak jsem fungovala. Usmívala jsem se, přestala jsem se schovávat a předstírala jsem, že jsem temnotu překonala. Chvíli jsem tomu sama věřila. Jenže já jen seděla na pláži, zrovna když byl odliv a bláhově jsem si myslela, že se vlna bolesti už nevrátí. Ale ona se vrátila a já se znovu začala topit v temnotách...
Vlny přicházely a odcházely. Vždycky když jsem měla pocit, že stojím pevně na břehu, byl příliv o něco krutější než před tím a já neměla sílu jít dál na pláž. Na jednu stranu jsem strašně moc chtěla, aby se ta prázdnota uvnitř mě něčím zaplnila, a na stranu druhou jsem se děsila, že to už nikdy nebude možné.
Přesto mi rok Dřevěného koně i něco dal... dal mi kytici z květů magie i lásky, která mi přistála v klíně jako zářivý klenot, který mi v mnohém otevřel oči, byť to byla kytice pohřební...
Konec roku jsem vítala. Jako by úderem půlnoci měla všechna ta bolest zmizet. Nový rok, pro mě byl příslibem nového života... A chvíli to tak vážně vypadalo. Moře bylo klidné a daleko ode mě. A já se s nadějí dívala za sebe na svět, který tam čeká. Ale moře není nikdy tak daleko, jak si myslíme... s přílivem se vrátila bolest a temnota mě stáhla dolů, do hlubin. Topila jsem se a pád na dno oceánu mi vzal zbytek sil... Dívala jsem se nahoru na hladinu a myslela na náš rybníček s rákosím. Přemýšlela jsem nad tím, jaký by můj život mohl být, kdyby mi bylo dovoleno tam žít.
Ozvěny světa tam nahoře ke mně pronikaly jako tlumené tóny hudby, jejíž melodie mi byla cizí. Ležela jsem na dně oceánu a hlubinné proudy mě posouvaly, kam se jim zachtělo. Jen jedna síla by mě dokázala vytáhnout na hladinu, tatáž síla, která mě přiměla klesnout.
Pak se na hladině objevila loď a neznámý rybář spustil sítě, aby mohl prozkoumat moře. Netušil, že mě tím vytáhl ven. Dívala jsem se na slunce a někde uvnitř mě, se rozhořela jiskřička, která mě udržela na břehu. Kdo ví kde se vzala a co přesně zažehnula, vím jen to, že mi dala sílu jít dál od břehu...
A tak jsem tady. Promočená ze samých hlubin oceánu, lokty odřené od hrubých korálů a oči plné soli. Stojím tři kroky od břehu, za zády mi šumí moře. Stačí krok zpět a smete mě příští vlna... kéž mi tento článek pomůže udělat krůček dopředu...
Sedím sama, slzy kanou
před očima tvoji tvář
srdce puká, neustanou
zbytečná je slunce zář.
Jsi pryč a já jsem tady
proč to tak má být?
Proč pln síly a tak mladý
musel náhle odejít?
Rozum neví, co sudičky chtěly
co plánovaly a zamýšlely
proč věci staly se, jak se staly
proč mi tě vrátily a pak vzaly
Rozum neví, co si počít má
kde bolest končí tam začíná
kde vyhasnou slzy není nic
a prázdnota bolí mnohem víc.
Na krku dar tvůj nosím
na ty chvíle vzpomínám
v noci tě pak marně prosím
ať tě blízko sebe mám
Srdce bolí, srdce puká
jak se jenom zvednout mám?
V srdci bolest v duši muka
s tváří tvou já usínám.
Však duše ví, co dělat má
že život stále končí a začíná
že věci jsou jak měly být
že já jsem tu a musím žít.
Ať budu stát přímo na břehu, nebo míli od moře tohle z mého srdce nezmizí...