Vítej poutníku

Daraijin Blog

Rudá věž

3. července 2013 v 23:04 | Daraija |  Povídky
Nedávno jsme ve školy dostali za úkol napsat umělecké vypravování, tak jsem se do toho dala a tohle vzniklo....
Rudá věž
Seděl schoulený na staré bedně, uprostřed harampádí ve staré věži, v ruce držel dopis, který právě přečetl. Myšlenky v hlavě mu vířily jako splašené koně, jeho hlava se změnila v jednu velkou závodní dráhu. Jen stěží je stíhal sledovat, střídaly se rychlostí blesku, aniž by spolu souvisely. Jak tam seděl v ruce přečtený dopis, zrak se mu začal zamlžovat pod přívalem vzpomínek…
Bylo ráno, obzor se koupal v záři vycházejícího slunce a ptačí serenáda zněla sladce v korunách stromů. Tehdy vstal ještě před svítáním, chtěl vidět velkolepý východ slunce o jarní rovnodennosti. Seděl na břehu řeky a sledoval první paprsky, které se zaleskly na modré hladině.
To ráno ji uviděl poprvé, rudovlasou krásku na hřbetě grošáka. Zelené šaty jí splývaly až k zemi, seděla v dámském sedle a otěže třímala jen v jedné ruce. Zastavila se těsně před ním a shlédla na něj povýšených pohledem, jako by nebyl víc než mravenec, kterého se chystá zašlápnout.
"Co tu pohledáváš?" promluvila přísně a zvedla namyšleně bradu.
"Obdivuji východ slunce, madam."
"Zjevně netušíš, že ho obdivuješ v mé zahradě. Řekni, proč bych teď neměla zavolat stráž a nechat tě vsadit do žaláře? Jak můžu vědět, že tady nekradeš?"
"Přiznávám, jsem vinen," odpověděl smutně "Ukradl jsem si několik pohledů na rudovlasou krásku na koni, která se tady z ničeho nic objevila."
Lehký úsměv se dotkl jejích rudých rtů. "Jsi milý, jak ti říkají?"
"Jsem Robin, madam," uklonil se.
Zamrkal, jak se jeho mysl vrátila do současnosti. Z pergamenu jasně cítil její vůni, s drobným nádechem máty. Milovala květiny, a ačkoliv se to k jejímu postavení nehodilo, ráda se o ně i starala. Často ji nalézal v zahradě, jako tenkrát…
Přikradl se do zahrady jako zloděj, skryt před všemi zvědavými pohledy. Čekala na něj u keříku vonící máty. Vlasy měla sčesané z tváře a pár drobných pramínků jí padalo do očí. Vtáhla ho do náruče a nabídla své rty k polibku. Něžné stonky máty je utajili před světem. Každý den, těstě před západem slunce, se nevinná květina stala místem jejich hříchu.
V té době si myslel, že milovat ji znamená žít. Dala jeho cestě cíl a zároveň mu ukázala směr. Starosti mizely v jejím náručí, utápěly se v polibcích. Byla lékem na všechny jeho choroby.
Zablesklo se a zahřmělo. Déšť začal bubnovat na střechu věže a otevřeným oknem stékal na kamennou podlahu. Obloha zesinala a oblékla celý svět do šedých šatů. Začala být zima. Roztřásl se. I onu noc byla bouřka. Přišla za ním, tvář smáčenou pláčem a byla promoklá na kost. Lekl se, když ji uviděl. Věděl, že se muselo stát něco strašného. Nikdy neplakala, její hrdost byla hrází pro slzy. Jen tak něco ty stavidla nedokázalo otevřít.
Uvařil jí čaj, a zatímco ho pila, sám se připravil na to, co se mu chystala říct. Ať se stalo cokoli, on měl být její oporou.
"Chtějí mě provdat," ozvalo se mezi vzlyky. "Už domlouvají termín. Já se nechci vdávat, Robine, nechci, leda bys to byl ty."
"Tak se vezmeme." Vyhrkl okamžitě.
"Blázínku, jsem šlechtična, ty jen kmán."
"Copak na tom záleží? Dávno si už přece patříme."
Zavrtěla hlavou. "Tohle není pohádka pro děti. Jaký život mě s tebou čeká? Všichni mě zavrhnou a tebe taky. To bys chtěl?"
"Chci tebe."
"Nemůžeš mě mít. Už ne."
Ta slova ho zasáhla jako ostří meče. Díval se, jak odchází do noci a možná i z jeho života. Myslel si, že to byl nejhorší den, který ho potkal. Mýlil se, den její svatby byl horší.
Zavrtěl hlavou a zahnal nepříjemnou vzpomínku. Udělal chybu, teď už to věděl. Měl jí poslechnout, měl jí nechat jít. Ale to on neudělal…
Netrvalo to ani týden a znovu jí držel v náručí, už jako vdanou ženu. Jejího muže nikdy neviděl, stejně jako zbytek její rodiny. I díky tomu bylo tak snadné předstírat, že je všechno jako dřív. Nějaký čas šlo to hladce, až se zdálo, že jejich tajemství nikdo neodhalí.
Svět má ale zvláštní smysl pro humor, pomyslel si a trpce se zasmál. Byl štěstím bez sebe, když mu oznámila, že čeká jeho dítě. V tu chvíli jako by ji miloval ještě víc. Radost však zmizela ještě rychleji, než se objevila, když se mu doznala, že její manželství nebylo nikdy naplněno. Dítě, které rostlo v jejím lůně, se najednou stalo důkazem jejich hříchu, hříchu, za který by Aurora zaplatila životem. Ženská nevěra, byla téměř jako vražda.
Pak šlo všechno z kopce. Každou noc mu plakala v náručí, uštvaná, nešťastná a on neměl slova, kterými by ji utěšil. Jejich svět rychle ztrácel barvu a hrozilo, že zčerná úplně.
Zavřel pevně oči, jako by ho temnota za víčky mohla uchránit před minulostí. Bylo pozdě, vzpomínky ho dohnaly a nemohla je zastavit ani burácející bouřka.
Tušil, že je něco špatně, když ji večer nenašel v zahradě. Chvíli čekal, doufajíc, že se jen někde zdržela. Kdyby mu to jen došlo dřív! Až příliš pozdě si všiml světla v opuštěné hradní věži, až příliš pozdě mu začala její včerejší slova dávat smysl.
Rozeběhl se. Dech a tlukot srdce spolu začaly závodit. Nohy ztěžka dopadaly na prašnou zem. Hučelo mu v uších. Doběhl ke věži. Podíval se vzhůru. Stála ve zvonici, bílá noční košile jí ve větru vlála jako rubáš. Ulevilo se mu, doběhl v čas. Chtěl na ni zavolat, říct, že je tady, že všechno bude dobré, nestihl to. Udělala krok do prázdna. Bezhlasně vykřikl. Bílá látka se zaleskla v měsíčním světle, jak její tělo padalo dolů.
Otevřel oči, ale obraz její tváře zhyzděnou krví a prázdným pohledem mrtvých očí, nezmizel. Bál se, že nezmizí už nikdy. Přitiskl si list pergamenu k srdci, jako by se snažil ta slova vstřebat. Nesnesla myšlenku, že by jí matka začala opovrhovat, že by ji kdokoli soudil, aby si zachovala tvář, zvolila smrt. A chtěla po něm, aby to pochopil.
Znovu zahřmělo a ten zvuk jako by byl odpovědí na všechno. Vstal a list pergamenu mu vypadl z ruky. Milovat ji znamenalo žít, tu noc to přestala být pravda…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama